Zvíře, pro mnohé démon, pro ostatní „bůh“, co si mám pod tímto představit? Jsou situace, kdybychom měli projevit zvíře v nás, ale záleží na charakteru člověka, tím, že sám to vnímám (např. když udělám něco, co nechci udělat, ale donutí mě to), tak se to lépe pozoruje na ostatních. Probudit toto zvíře v sobě dokáže opravdu každý, a to si mnohdy ani neuvědomí. Je tohle správně? Nebo bychom se měli naši „nelidskost“ naučit ovládat? Tohle nelze říci, ale všichni by měli vědět, za jakým účelem se takto chceme chovat.
Chování můžeme často ovlivnit, ale jsou situace, kdy to jednoduše nejde. Z vlastní zkušenosti vím, že když tzv. „jde do tuhého“, tak dokážete rozpoznat, kdo je jak moc velké zvíře. Vnímám to tak, že „být zvíře“ není někdy špatné, ba naopak, mnohdy to ukazuje mnohem více, než si myslíme. Myslím si, že je to dáno od přírody, kdo jak moc se umí náležitě situaci postavit. Mnohdy tvrdíme, že „být zvířetem“ je špatné, ale zachovali bychom se v situaci stejně? Každý chce pro sebe to nejlepší, je to tak, a tak to bude. Proto je důležité si uvědomit, na úkor čeho to děláme, a jestli nám to za to stojí.
Nastává otázka, zdali vůbec se dá s něčím přirozeným pracovat a zlepšovat to. Myslím, že tohle je opravdu výzva a není lehké jí čelit. Dá se říct, že jdeme proti vlastnímu potěšení a to málokdo chce. Proto řešením může být větší odstup, nebo se do takových situací nejlépe nedostávat. Sám preferuji spíše druhé řešení, ale člověk nikdy není neomylný, takže taky v sobě jedno zvíře mám.
Filozofická perla na závěr:
Není lehké být správným zvířetem, kdyby bylo, svět by byl dokonalý. A není.