K příležitosti odchodu paní prof. Poláškové do důchodu jsme se rozhodli ji vyzpovídat a donutit ji k ohlédnutí za léty, která na této škole strávila. Přejeme příjemné čtení.
Paní profesorko, za ta léta se v řadách studentů Vaše jméno stalo synonymem ke slovu fyzika. A co fyzika znamená pro Vás?
To je docela překvapivá otázka (s úsměvem). Fyzika je zajímavý vědní obor, který učí studenty trochu jinak přemýšlet, neučíme se nazpaměť. Je to obor významný pro život, ale každý mu stoprocentně rozumět nemusí.
A jak jste se k fyzice dostala?
Ironií je, že nebyla mým prvotně zvoleným oborem. Nejdříve to měla být čeština a hudebka, ale bylo mi řečeno, že se hudebkou neuživím. A jelikož jsem na tehdejším gymnáziu studovala na tzv. matematicko-fyzikální větvi, rozhodla jsem se pro matematiku. Už to vypadalo, že se přihlásím na matematiku a biologii, ale na poslední chvíli se otevřela fyzika a já si to rozmyslela. Přestože pro mne byla matematika prioritní, nedostatek fyzikářů zapříčinil, že jsem nakonec učila spíše fyziku, a tím jsem se ji snad „naučila učit“.
Co Vás vedlo právě k učení?
Pocházím z učitelské rodiny, učení u nás vždy tak nějak viselo v ovzduší.
Od té doby, co jste nastoupila na tuto školu, Země vzhledem ke Slunci urazila asi 35 miliard kilometrů. Co se kromě polohy Země na této škole za ta léta změnilo?
Hodně. Za těch 38 let se škola neustále vyvíjela. Např. jsem prošla několika změnami tzv. školských koncepcí. Pamatuji si mimo jiné také na povinnou maturitu z matematiky, kdy matematika byla u zkoušek pátým předmětem. Samozřejmě nemůžeme zapomenout ani na distanční výuku.
Přiblížila byste nám i svá léta v roli zástupkyně ředitele?
Nepochybně to byla změna a bezesporu jedny z mých nejhezčích let na škole. Za tu dobu jsme stihli zrealizovat spoustu nových věcí. Po určité době ale i tato práce začala být pro mne rutinní a rozhodla jsem se vrátit zpět k učení.
A jak to je se zapáleností studentů v oblasti matematiky či fyziky? Je menší, větší nebo stejná jako kupříkladu v 80. letech?
Řekla bych, že je menší, ale není to vina studentů. Tento kraj býval dříve velmi technicky zaměřený, a tak i zájem o technické obory byl větší než dnes, kdy většinu studentů více baví hlavně společenskovědní předměty, které jsou nyní trendem. Příklad: Zeptají se celebrit v televizi, jak jim šla matematika – odpoví, že vždy míval/a pětky… V tom si může patnáctiletý student najít „inspiraci“.
Tématem tohoto vydání je čas. Co je čas?
Čas je taková zvláštní fyzikální veličina. Jako jedinou ji nemůžeme ovlivnit, prostě je. Fyzikální veličiny závisejí na čase, ale čas samotný na ničem nezávisí. Někdy bychom ho chtěli zabrzdit či urychlit, to se nám však nikdy nepodaří.
K času se poutá jedna úsměvná historka: Na začátku kariéry mě na třídních schůzkách jedna maminka poprosila, abych nezkoušela jejího syna, protože se do mne zamiloval. O 30 let později za mnou přišla jiná maminka s tím, že její syn o mně údajně neustále užasle mluvil. Prý by mě chtěl za babičku… (smích) To nám ukazuje, že s časem se věci mění, ale vlastně zůstávají pořád stejné. (P.S.: Moc se v tom nešťourejte, tento žák možná stále navštěvuje tuto školu.)
To, že se Vaše působení na Horním gymplu chýlí ke konci, Vás muselo přinutit k zavzpomínání na všechny zážitky a zkušenosti spojené s touto školou. Dokázala byste se s námi podělit o ty nejlepší z nich?
Ty nejlepší zážitky paradoxně nejsou vůbec spojeny s výukou. Krásné vzpomínky mám z různých exkurzí, výletů a kurzů. Ale ty nejsilnější se poutají ke chmelovým brigádám. Díky nim jsme my, učitelé, studenty poznali v jiném světle. A oni nás. Musím říct, že jsem na svou profesi měla štěstí a na toto gymnázium taky.
Ani si nedokážeme představit, jaké to je po tak dlouhé době něco opustit. Jak jste se cítila během posledních vyučovacích hodin své kariéry?
Musím říct, že mi COVID rozhodnutí odejít do důchodu značně ulehčil. S novými třídami jsem si nedokázala vybudovat nějaký vztah a u tříd, které jsem znala, tento vztah poněkud ochladl. Díky tomu tolik nesmutním, spíše se vracím ve vzpomínkách na předešlá léta.
Víme, že Zemi čekají další miliardy kilometrů. Nevíme však, co čeká Vás. Odhalila byste čtenářům nějaké své plány do nadcházejících let?
Těším se na změnu, v životě ji potřebuji. Budu pokračovat ve focení makrofotografií, chci se věnovat šití a pletení, chci se vrátit ke hře na klavír, budu se více věnovat vnoučatům. Těším se na to, co mi život přinese. Také mám v plánu se dovzdělat v oborech mimo matematiku a fyziku. Ráda bych se ještě podívala do Španělska, severských zemí a hlavně do Petrohradu, bude-li to možné.
Jménem všech studentů, jakož i doktorů a inženýrů, kterým jste právě Vy dala směr, bychom Vám chtěli mnohokrát poděkovat za vše, co jste pro tuto školu udělala. Ukázala jste nám, že fyzika nejsou pouze vzorečky a čísla a nejednou nás Váš výklad uchvátil natolik, že jsme zbytek dne strávili diskusemi o teoriích všeho, subatomárních částicích nebo právě o čase. Doufáme, že i v další životní kapitole naleznete uspokojení a pohodu. Loučíme se s Vámi s nadějí, že výuka fyziky bude i nadále tak naplňující a podmanivá.
To já vám děkuji za rozhovor, všem žákům této školy přeji spokojený život.
