Existují dva typy dětí. Ti, co umírají touhou dostat dopis z Bradavic, a mudlové, kteří stěží ví, co to je. Nic mezi tím. Dejte si ruku na srdce a zodpovězte si tuto otázku. Čekali jste v jedenácti na sovu, nebo jste nechápali podivíny, kteří běhali s klacky a ječeli po sobě podivné nadávky? Ve svých deseti letech jsem netoužil po ničem jiném, než abych se stal studentem Nebelvírské koleje. Jak by ne, když jsem v devíti přečetl čtyři díly Harryho Pottera. Mnohokrát jsem o tomto bezpochyby nejlepším období svého dětství přemýšlel. Jediný rozumný závěr, který mi ze zpětného subjektivního pohledu vyšel najevo, zněl následovně: Byl jsem ohromně divné dítě. Potvrdil to i fakt, že se mi mou domněnku ani rodiče nesnažili vymluvit. Kam tímhle vším mířím? V jedenácti letech, těsně před nástupem na gympl, jsem četl pátý díl Harryho. Seznámil jsem se tudíž i s Dolores, Dolores Umbridgovou. Tato zkušenost plná upřímné dětské nenávisti ke smyšlené postavě mi nenávratně změnila pohled na svět. Na to, jak se vypořádat s lidmi, kteří jsou mi zrnky písku v oku. Tato zrnka, lidé, jsou pro vás nesmyslně nepotřebná a prťavá, ale i tak vás oslepují a nepříjemně pálí v očích.
A jak už to bývá, sny se plní. Nedočkal jsem se slavnostního zařazování do čtyř kolejí, ale dostal jsem se na gympl. Život a osudy lidí jsou, jak jsem byl několikrát dosavadně přesvědčen, božským sitcomem, parodií našich proseb a tužeb. Ano, dostal jsem se na gympl. Ano, po týdnu ve škole jsem pochyboval, jestli do třídy primy vůbec patřím. A ano, stále prolézám třídu za třídou, rok za rokem.
Vraťme se však ke zmatenému primánkovi posedlému kouzelnickým světem. Ten malý primánek byl vhozen do obrovského jiného světa. Bloudil s mapou po škole a pletly se mu jazykové učebny č. 1, 2, 3 a 4. V svých očích se ale řídil Pobertovým plánkem a prozkoumával Bradavice. Začala ho učit hotová hromada nových učitelů. Mezi nimi Trelawneyová, jedna i více Umbridgových a McGonagalová, která vždy všechny roznesla na kopytech. Zklamáním bylo, že ředitel se ani náznakem nepodobal Brumbálovi! Kde se poděly půlměsícové brýle a stříbrný plnovous?
Názory na učitele a spolužáky se postupem času měnily. Jedno přirovnání kluka z primy však přežilo i do dnešních dnů. Jedná se samozřejmě o nejvyšší Dolores, která své přízvisko získala hned po pár dnech, co ji malý primánek poznal. Úzký jemný úsměv rudých rtů se zuby jako jehličkami čekajícími na nevinné děti, které ke svému neštěstí byly vyvolány před tabuli. Její zlá očka probodávající všechny žáky třídy naráz škodolibě svítila ve tváři bílé jako tabule za ní. Nemá smysl nic zapírat, bál jsem se jí. To, že jsem měl předkročit před tabuli, mě strašilo v nočních můrách. Několikrát se tak i událo. Celá třída na mě v hrobovém tichu civěla. Dolores se na mé klepající se tělíčko dívala jako hladová kočka na myš zahnanou do kouta. Po zádech mi tekly čůrky studeného potu a já se snažil třesoucím se hlasem uzurpovat si alespoň dvojku. Byl to boj s velkými ztrátami na důstojnosti a sebejistotě.
Věřím, že ačkoli jsou ve škole vychvalovány jen preciznost, nadanost a všechny vznešené atributy správného studenta, najde se v řádcích výše nemalá hrstka studentů a žáků. Věřím, že každý si pod nejvyšší Dolores představí někoho jiného. Nerad bych na kohokoliv ukazoval. Není to postava ani tak skutečná než spíše pouhá přikrášlená noční můra kluka z primy. A malým primánům budoucím, nynějším i minulým, kteří zažívají nebo zažili šoky z naší školy: Držte při sobě! Ať už s kamarády či celou třídou. Snažte se dozvědět co nejvíc. Vytěžte z té školy co nejvíc! A hodně štěstí s Dolores!