Bílé stěny. Zelený koberec. Uprostřed koberce stůl. Kolem stolu židle. Na židlích sedí spící lidé s obličeji na stole. Jeden se probírá a protáhne se jako medvěd z ledního spánku. Co je toto za místo? A kdo je on? Všimne si lidí kolem stolu.
„Haló?“
Nikdo neodpovídá. Rozhlíží se po celé místnosti. Nenachází dveře.
„Někdo musíte být vzhůru!“
Nikdo nemusí být vzhůru. Sám od sebe se otevře šuplík ve stole. Civí na něj a pak přijde blíž. Uvnitř je monokl a na dně nečitelný text. Bere si monokl a prohlíží si ho v ruce. Všimne si, že je rámovaný zlatem a z jedné strany má krátké drátky. Nasadí si ho. Najednou se spustí mechanismus a drátky se zavrtávají do jeho kůže.
„Do prdele! Proč?“
Snaží se monokl vyndat, ale nejde to. Drátky už jsou přichyceny. Teče mu krev a trocha se jí dostává na monokl. Svírá si své monoklem opatřené oko. Jak sebou kroutí bolestí sem a tam, všimne si, že písmo v šuplíku je nyní čitelné. Přijde blíž a čte.
Jistě jste již zjistil, jak váš monokl funguje, nyní ho správně využijte. Nejspíše jste si všiml, že tohle je vaše první vzpomínka. „Jestli se takové věci vůbec dá všimnout.“ Ostatní budou mít ve svých šuplících podobný text. Zkuste s tímto faktem co nejlépe pracovat, pane prezidente.
Na konci dopisu na uvítanou byl záhadný podpis Váš GD.
„Fakt dík GD.“
„Není zač. Ale jmenuji se GT,“ odpověděl mu člověk sedící po jeho pravici.
„Cože? Vy jste se vzbudil!“ řekl a vzdálil se od stolu.
„No ano. Mohu se prosím zeptat, co je toto za místo?“ rozhlížel se GT po místnosti.
„To mi řekněte vy.“
„No a jak bych to měl vědět? Poslední věc, kterou si pamatuji…“
„Vy si něco pamatujete?“
„Vlastně ani ne. Vysvětlíte mi to prosím, pane?“
„Jmenuji se Prezident. Také nejsem o moc moudřejší. Ale za chvíli by se vám měl otevřít šuplík.“
„Šuplík?“
Vtom se otevřel šuplík. GT vylekaně uskočil stranou mezitím co prezident přišel blíž. V šuplíku byl deník a na dně další text, pro prezidenta obojí čitelné. GT se vzpamatoval z šoku a blíží se k šuplíku. Mžourá očima a snaží se přečíst nápisy uvnitř.
„Ukažte,“ odstrčí ho prezident.
„Hele, to je pro mé oči, ne?“
„A dokážete to přečíst?“
GT ho pouští k textu své zásuvky.
Rád ti píšu GT! Dlouho jsme se neviděli! Asi jsi zrovna v takové divné místnosti bez dveří a oken že? Jen jsem ti chtěl povědět, že od teď toto bude tvůj celý život. No nekoukej se tak na mě, jsi tu dobrovolně. Ten deník by ti měl částečně osvěžit paměť. O jídlo se bát nemusíš, za chvíli uvidíš proč. Tvůj GD.
Ten GT se na tom podílel! Nějak se ho zbavit, určitě to bude úplný maniak. Hlavně to nedat najevo, ať se hned nedovtípí! Čím ho sundat? Podíval se matně po místnosti. Jediná zbraň široko daleko je deník a ten má on! Pomyslel si Prezident.
„Tak co tam stálo?“ ptá se GT.
„Nic důležitého. Hlavně se vám tam autor vysmíval.“
„A ten deník?“
„Má něco společného s vaší minulostí.“
„Tak to si ho pořádně prolistuji. Sice ho nemůžu číst, ale musí v něm být obrázky.“
„Víte, já bych vám ho mohl přečíst rovnou.“
„Je o mně. Nejdřív bych si ho prohlédl sám.“
GT si sedl na své místo u stolu a deník rozevřel. Prezident se mu díval přes rameno a četl první stránku.
Milý deníčku, fascinuje mě lidská mysl. Přemýšlej o tom, co všechno si dokáže vymyslet, proč se chová tak, jak se chová, a jak vůbec celá ta veselá kupa neuronů funguje! Není to úžasné? Například významné zakašlání, proč…
Od GT se ozvalo významné zakašlání.
„Trocha diskrétnosti prosím?“
„Samozřejmě, omlouvám se.“
Kurňa! Teď určitě ví, že něco tuším. Je to šílený vědec! Úplně to vyplývá z toho prvního paragrafu. Tohle je jenom jeho úchylná studie. Co když nám chce vyoperovat mozky! A já jsem mu ten plán nejspíš překazil tím, že jsem se vzbudil. Ale proč ten monokl? Aha! Zajímala ho moje reakce, to bude ono! Pokud ho zajímají reakce, vyoperuje mi mozek zaživa?
Ze stolu se ozval hlasitý zvuk a oba se podívali do jeho středu. Tam část stolu chyběla a otevírala okno do tmy. Prezident se přiblížil blíž a uviděl, že dál je bezedná díra.
„Co je to?“ zeptal se Prezident.
„Co já vím. Třeba uspávací plyn?“
„Ne, vy to musíte vědět! Psalo se to v tom textu.“
„Nepsalo se tam náhodou pouze o mém deníku?“
„Psalo se tam, že se nemusíte bát o jídlo.“
„To přímo neznamená, že bych měl vědět, co znamená tamta díra. Klidně by se to tu teď mohlo zatopit a zdola připlavat obří chobotnice.“
„Jasně, proč jste tedy dostal deník?“
„Proč jste mi lhal?“
„Prostě jsem opatrný, jelikož vám nemůžu věřit.“
„Proč ne? Mám deník a vyčetl jsem z něj, že jsem nadaný umělec, spíše introvert a lidumil.“
Nesmím mu to prozradit. Musím počkat na vhodnou příležitost. Ale počkat! Vždyť jsem fyzicky silnější!
„Nejsi žádný umělec.“ řekl Prezident a dupnul na zem.
„Ale jsem? Tady v deníku je dost obrázků a něco mi šlo i přečíst.“
„Já ti řeknu, co jsi. Jsi monstrum! Jsi ten důvod, proč tu jsem! Tvůj podpis je pod všemi zásuvkovými texty, a navíc k tomu máš nějakou tajnou vzpomínku!“
„Ne, já si opravdu nic nepamatuji! Myslíš si to špatně.“
„Vyklop to! Jsi ten, kdo mě sem odtáhl, že?“
„A proč bych to jako dělal? Vždyť o sobě skoro nic nevím!“
„Ale víš! Přece jsi prvotřídní technický a sociální inženýr. K tomu jsi taky fascinovaný lidskými mozky! Ty jeden GD!“
„Já jsem GT! A přestaň tady o mně říkat tyhle nesmyslné věci!“
„Copak? Bojíš se svojí minulosti?“
„Já svoji minulost neznám, chápeš to?“
„Ale znáš! Snažíš se mě obalamutit!“
„Nesnažím, to ty balamutíš sebe! Rozhodně nejsem fascinován lidskými mozky, to vím!“
„Jsi! Ty úchyle.“
„Ne! To je jenom na mně, jestli mám nějakou fascinaci mozky! Takže to respektuj.“
„Hezky se mě snažíš eliminovat!“
Najednou Prezident vyrazil svými pěstmi do GT, který neměl nejmenší šanci se bránit. Nejdřív mu zasadil pravý hák, pak levý a odhodil ho ránou do břicha. GT, svíraje se za břicho, odběhl ke stolu a třásl lidmi. „Probuďte se! Pomoc!“ Prezident k němu šel pomalým, rozhodným krokem. Věděl, že má navrch. Došel k němu a rozmáchl se. GT se už ani nesnažil utíkat, místo toho vzal nejlehčeji vypadajícího člověka okolo a použil ho jako štít.
Prezidentova pěst dopadla.