Čas by se měl stále pohybovat stejným tempem. Velká ručička hodinek se vždycky za 1 minutu pohne o malý kousíček a po uražení většího kousku se zase pohne ručička větší. Nemůžu se ale zbavit dojmu, že si ručičky hodinek někdy udávají vlastní tempo, aby nám trošku zpestřily život.
Výborným příkladem tohoto jevu je všeobecně známá myšlenka, že se při provádění zábavných činností čas řítí jako gepard s rachejtlí u ocasu. Při činnostech méně zábavných ale gepard svůj přídavný pohon ztrácí a nasazuje poněkud ležérní tempo. Tato myšlenka, dle mého názoru, postrádá jeden velice důležitý dovětek. Přijde mi, že čas nejrychlejší tempo nasazuje v momentech, kdy člověk něco nestíhá. Tato teze je sice v rozporu s dříve zmiňovaným veřejným míněním, jelikož zběsilé pobíhání za účelem dostavení se na dané místo včas není příjemnou činností, ale snad každý člověk v těchto chvílích při pohledu na hodinky nasazuje nevěřícný pohled.
Svou úvahu bych chtěl završit myšlenkou, že čas je zákeřný sabotér, který se nám schválně snaží komplikovat život. Chce, aby zábavné aktivity skončily co nejrychleji a ty nezáživné trvaly co nejdéle. Chce taky, abychom nic nestihli a následnou přednášku o naší neschopnosti také poslouchali co možná nejdéle.